Jan Svoboda: Svobodův odkaz

Od pozdních let padesátých, leč hlavně v dekádách následujících, hrotil Jan Svoboda postoj maximalisty, „protože ten,“ jak říkal, „kdo v umění je horší než nejlepší, je špatný“.

Ve shodě s malíři usiloval o jedinečnost díla. Lpěl na rozměrech originálů v katalozích, protože četné záběry uskutečnil coby souběh kompozice a proporcí. Stanovení velikosti zvětšeniny tudíž považoval za součást kreace. Opakovaně vzdával hold předchůdcům Josefu Sudkovi a Paulu Cézannovi, mezi vrstevníky ctil především Stanislava Kolíbala a Zdeňka Palcra, v jejichž ateliérech fotografoval. Návaznost nepostrádala inspirované interpretační posuny. Stvrdil by to průřez celkem pozůstalosti. Rozumí se, že v komorní výstavě nevynikne ani tíhnutí k stále osobnějším motivům. Nicméně Svoboda nezískal exkluzivitu svými náměty, nýbrž vícevrstevnou citlivostí – včetně smyslu pro povahu média, s nímž zacházel.
Nad různorodě předznamenanými odezvami samozřejmě převládaly reflexe vlastní práce. Místy ústily v přehodnocení někdejších úspěšných řešení, byť za nimi tvůrce nadále stál, což stvrdil monografií. Záleželo tu na každém valéru, zejména na neobyčejně náročných polohách šedí, které by zradila jakákoli nedotaženost. Světelná kouzla nerozehrával pouze v rámci jím stvořeného iluzivního prostoru, ale též pomocí instalací zvětšenin tam, kde je ovlivňovaly proměny původní expozice příležitostným svitem dopadajícím na fotografii. Proto své věci pokud možno nezasklíval. Snažil se je lepit na sololitové desky, podkládané tak, aby nesplývaly se zdí. Vytvářel svého druhu objekty.
Jan Svoboda realizoval svou vizi v médiu, jež nebylo za jeho života ani zdaleka tak ceněno, jak jsme nyní zvyklí. Fotograf narozený roku 1934 zemřel v nedožitých šestapadesáti letech bez prostředků. Nedočkal se ani knižní bilance, na níž z posledních sil spolupracoval. Za den úmrtí byl úředně stanoven Nový rok 1990.

Josef Moucha

Zdroj: www.sudek-atelier.cz/cz/plan-vystav/svoboduv-odkaz.html